Měření tvrdosti kovů má zvláštní význam zejména při výrobě a používání kovových materiálů. Tradičně se tvrdost měří pomocí měřicích přístrojů podle Vickerse, Rockwella nebo Brinella. Pro mobilní měření se od roku 1978 používá tehdy poprvé vyzkoušená metoda zpětného odrazu podle Dietmara Leeba. Při tomto testu se standardizované rázové tělísko (jako např. SAUTER AHMO D01) vystřelí proti měřenému předmětu. Odraz rázového tělíska způsobí deformaci povrchu materiálu, která má za následek ztrátu kinetické energie. Tato ztráta energie se určuje měřením rychlosti a potom se pomocí ni vypočítá hodnota tvrdosti podle Leeba (HL).